Jak vzniká obraz
O procesech které doprovázejí zrod nového díla toho bylo již napsáno
mnoho. Většina malířů si zvolí téma, podle něho, formát plátna
a pak nanášejí základní kontury některým neutrálním odstínem, který bude na
paletě převládat. Obvykle jsou to různé odstíny okru.
Ohraničené kontury pak vyplňují základní barevnou plochou od vzdálených
rovin až k blízkým. Detailu, který dává obrazu malířův
rukopis se dočká až na konec.
A pak ovšem že podpis, to je to
nejtěžší....alespoň pro mne. Vždy mi někde překáží.
Jak malovali velcí malíři?
Jsou ale i výjimky,
například můj přítel malíř Jan Souček maloval obraz od okraji již ve finální
podobě.
Měl obdivuhodně jasnou představu o tom jak
má dílo vypadat.
Paul Gogin považoval obraz za dvourozměrnou plochu rozdělenou na menší
barevné plošky.
Ingres zase věnoval detailu takovou pečlivost, až se z obrazu vytratily
viditelné tahy štětce i když jste se dívaly z několika centimetrů.
Naproti tomu impresionistické
obrazy byly jen chaotickým shlukem bodů a obraz se zázračně objevil až
když jste od něho poodstoupili.
Rembrant
maloval na okrový podklad a záměrně ho nechával místy prosvítat. Obrazy tím
získávali pocit vnitřního světla. Jeho oblíbenou barvou byla černá a postavy
mimo těžiště kompozice často nechával jen naskicované.
Rubens
v době svého vrcholu připravoval pouze kompozici, základní obrysy a odstíny
a s konečné detaily, které považoval za pouhé řemeslo nechána svým žákům.
Intuitivní malování
Moje obrazy jsou výsledkem nedefinovatelné intuice. Je to metoda, které se
lze stěží naučit, a dovednost malířských technik ji přiliž
nepomáhá. Během práce pořizuji
fotky plátna a prohlížím si nedokončený obraz v různých
a odstínech v počítači. Měním sytost, světlost, kontrast a posuzuji
kompozici i jednotlivé výřezy, obracím obraz zrcadlově -
to je mimochodem nedocenitelný pomocník i v průběhu samotného malování.
Mít
v ateliéru na proti stojanu zrcadlo je podobné, jako dívat se
na dílo jinýma očima.
Moře na plátně
Strávil jsem hodiny a dny pozorováním moře.
V dětství jsem na prázdninách v Polských Sopotech z Gdyňského útesu kreslil
studie mořské plochy. Každým okamžikem se tvář moře měnila
a já jsem neměl
čeho se chytit. Kde zachytit kontury a tvary vln. když prázdniny skončili,
slíbil jsem si, že namaluji velký obraz moře z paměti. Doma jsem pak napnul
velké plátno na staré dveře, postavil je před vrata do dvora a malířskou
štětkou na něj roztíral černý a bílý latex.
Z dálky jsem pak ve čmouhách
hledal moře. Černou a bílou jsem pak nahradil pařížskou modří a bělobou a
nakonec dokreslil několik racků.
Na dvoře středočeského statku se najednou
objevilo moře. Pařížská modř byla jedinou barvou, kterou jsem tenkrát
používal a v jistém smyslu
ctím tuto zásadu do dnes. Je to barva, která v
sobě obsahuje tolik dalších odstínů, že k vytvoření barevného obrazu
stačí jenom terpentýn
a běloba. Navíc má jednu magickou vlastnost, na kterou
jsem dosud nenašel odpověď. Časem nepatrně ztrácí svojí sytost, ale
když pak uložíte
na čas obraz do místa kam neproniká světlo, barevnost se
vrátí do původního stavu. Později jsem pařížskou (někdy se jí říká
pruská) modř
míchal s umbrou tmavou abych tak získal náhražku černé, kterou
jsem odmítl používat, protože nepochází z přirozeného barevného spektra.
Na modrou plochu jsem nanesl tenké pruhy bílé a pak je roztíral dlouhými
tahy štětce, kopírujícími tvar vlny.
Slib
jsem splnil a současně našel tajemství intuitivního malování. Moře,
které jsem nedokázal malovat přímo v plenéru se mi z paměti vybavilo jako
zcela jasná scenérie. Představu neb vzpomínku dokážeme zastavit a
prohlédnout si dopodrobna její detaily, ale moře ne.
Toto první moře bylo však v jistém smyslu i posledním, které jsem namaloval
právě objevenou technikou.
Několikrát jsem se pokusil vytvořit další obrazy,
ale vznikali jen méně zdařilé variaci na povodní velké plátno.
Brzy
jsem pochopil, že technika dlouhých tahů kopírujících směr vln je něco jako
technika na jedno použití.
Dokáže vyjádřit jeden výraz mořské hladiny ale
nepřipouští další charakteristické atributy
jako je průhlednost vody,
pěna, odlesky světla a
stíny na hladině.
SEVERNÍ MOŘE
Pak jsem jednou vyměnil pařížskou modř za chromoxid ohnivý a do velkého zlatého rámu
jsem namaloval Smaragdové moře,
kde jsem poprvé
hladinu vlny rozdělil na malé plochy s vlastní strukturou a centrální
vlnu jsem se pokusil ozářit paprskem světla..
K průhlednosti měl obraz ještě daleko, ale přesto znamenal zásadní
změnu. Navždy jsem opustil dlouhé tahy štětcem
a monochromatické hladiny a
vydal se hledat průzračnost a odlesky na hladině.
SMARAGDOVÉ MOŘE
Ve smaragdovém období
vznikl i obraz MOST PŘES NAVŽDY , ve kterém jsem rozbouřenou vodní hladinu
vyměnil za říční.
Pod vlivem Bachova Jonathana Livingstona Racka, který v osmdesátých letech ovlivňoval celou mojí
generaci
vznikala řad dalších obrazů a básní.
Pod kůží totiž měl cejch zakázané svobody. Bachův Most přes navždy jsem ale
dostal do ruky až o dvacet let později,
a to v době, kdy už mi nemohl tolik dát.
Tenkrát mi ale k namalování obrazu stačil název. Ano hledali jsme víc než
tam bylo, ale to vlastně děláme stále.
MOST PŘES NAVŽDY
Ve stejné době jsem namaloval obraz
VARHANÍ KONCERT,
který vznikl na podlaze kostela v průběhu varhanního koncertu.
Pak jsem koupil tátovi k vánocům knihu reprodukcí Ivana
Aivzovského a začal se znovu učit psát do řádků vln.
Tajemství Aivazovského moře je ve dvou rovinách. Hloubku vyjádří
plynule prolnutími odstíny od tmavě modré nebo zelené,
až po okrovou až žlutou a povrch hladiny jemně popsaný řetízkovou pěnou. Oko diváka má někdy
problém zaostřit na celý
obraz najednou, protože iluze hloubky a povrchu je
velmi přesvědčivá. Nakonec nanese na místa vrcholku vln vrstvu žlutobílé
barvy,
tak že mhouříte oči před oslněním.
Je to několik triků, které malíř dosazuje do celkové kompozice velmi
opatrně. Mnohokrát jsem viděl v různých přístavech variace na
Aivazovského s bohatým využitím jeho efektů, ale většinou svou líbivou
hodnotou nepřevyšovali hodnotu sádrového trpaslíka.
Letos v zimně jsem strávil dva týdny pozorováním vln jednom egyptském
letovisku.
Seděl jsem na troskách mola zničeného vichřicí a sledoval jak se vlny
rudého moře rozbíjejí o korálový útes.
V okamžiku kdy vlna narazí na stěnu útesu vystoupí do výšky a v té
chvíli s sebou nabere i hejna korálových rybiček .
Nad hladinou se tak ukáže fascinující akvárium nesoucí mořský život ve kterém
se navíc i díky lomu světla zrcadlí korálový útes.
Tento fascinující a pomíjivý úkaz mě zcela pohltil, ale nemám odvahu podobný
efekt přenést na plátno.
Některé zázraky si může dovolit jenom mistr příroda...
Cesta obrazu
Zvolil jsem si zadání MOŘE jak "neobvyklé téma".
Divoké, hluboké bez jakýchkoli
rušivých cizích objektů. Jen voda a nebe.
Zvolil jsem poměrně velký formát,
plátno 120cm x 200 cm.
V takovém formátu můžete docílit životní velikosti a
dojem z obrazu je maximálně bezprostřední .
Takže jestli Vás to zajímá, pojďte sledovat CESTU OBRAZU Divokého moře den po dni.
Den první - První obraz
Nastínil jsem smaragdovou kompozici a držel se jí celý den.
Večer jsem si
obraz prohlédl z dálky.
Průhledná vzedmutá vlna byla přiliž okázalá a v hloubce moře ne přiliž
pravděpodobná.
Je to krásný efekt, který
působí v obraze trochu, jako silné koření v jídle. S citem a v nenápadné
dávce dodá dílu správnou chuť, ale když se postaví přiliž na odiv,
stává se laciným trpaslíkem na zahradě. Pravá část obrazu je rozbitá snahou
o přesvětlené odlesky slunce. Poklidný horizont v centrální části
obrazu je další nesourodý plán podobný vzedmuté vlně. Jediné co se mi
na obrazu opravdu líbilo byla rozptýlená pěna která v některých místech vytvářela nádech mlhy. To je nový prvek, který si rozhodně zapamatuji, ale
teď na něj není vhodný čas.
Barvu jsem z obrazu setřel a druhý den začal na novo.
Den druhý - Druhý obraz
Tentokrát jsem se
maximálně vyvaroval líbivých efektům i podmanivě smaragdové barvě. Změnil
jsem směr vln a zvolil úhlopříčnou kompozici.
Obraz má zajímavou
barevnou skladbu od modré zelené přes okrovou , žlutou, bledě modrou
až k
fialové. Zajímavá struktura které nijak nepomáhají podbízivé efekty.
Barvy se prolínají a nedají se přímo pojmenovat. Kompozice je však
příliš robustní.
Tedy zarostlá zahrada bez trpaslíka ale i bez pěšinky která Vás
zahradou bezpečně provede abyste se neztratili v pralese. Bez charakteristických prvků.
Voda postrádá
subtilnost a krajky pěny nestačí udržet pocit pomíjivosti a skupenství. Kompozice
postrádá záměrně přechod mezi hladinou a oblohou ale je to na úkor hloubky.
Večer si nejsem jist, zda jsem namaloval vlny,
nebo skalnaté pohoří
a tak i
barvy tohoto dne a obrazu končí po západu slunce v umazaném hadru.
Den třetí - Třetí obraz
Měl jsem před očima
obě scenérii z předchozích dní a snažil se nalézt kompozici ve které z každé
zavržené varianty zůstane její zdařilá část.
Průhledná vzedmutá vlna je jakoby v
pozadí, nevystavuje svou průhlednost na odiv, ale i když si jí nevšimnete
hned, tak dává obsahu jasné skupenství.
Obzor hladiny a oblohy v pozadí
podtrhuje perspektivu a zvětšuje mohutnost Vln v prvním plánu. Ne
přiliž dominantní bod zlomu je jen přichucením pálivým kořením a krajková
průsvitnost vlny v pravé polovině nijak neubírá z její rostoucí mohutnosti.
Zvláštní pozornost jsem věnoval lomu světla a stínu. Tento oblíbený
efekt se dá velmi zjednodušit, tím, že část ve stínu lavírujeme tmavou
barovou - nečastěji pařížskou modří a část ozářenou sluncem pak
žlutobílou. Někdy to je na místě, divák tento prvek přijímá, jako značku,
symbol určující rozhraní světla a nepochybuje o tom. Zde jsem ale zvolil
přechod bez jasné kontury. Nepravidelnou změnou barev ne jen do světlejšího
odstínu, ale i do jiného barevného spektra tak že oko diváka nevnímá
jednoznačný signál, ale zlom světla a stínu si uvědomuje až na základě
pocitů. Tímto způsobem se dá vytvořit dojem, že přechod mezi stínem a
sluncem se odehrává hlouběji pod hladinou. Světelný přechod na povrchu
hladiny se doplní změnou odstínu pěny.
Pro
vytvoření hloubky, ale nesmí být linie obou přechodů v zákrytu.
Jemnou pěnu rozprášenou z vrcholků
vln jsem docílil paradoxně primitivním prostředkem.
Použil jsem smeták
na podlahu.
Ani tím nejjemnějším a nejdražším štětcem nevytvoříte tak
dokonalou pěnu, jako obyčejným smetákem. Osvědčilo se mi například nanášet
na plátno přímo plochy bílé vrstvy a pak je rychlými dotyky smetáku
kopírujícími
směr vlny roztírám po plátně.
Rozhodl jsem se, že
tento obraz nechám několik dnů obrácený ke stěně ateliéru než jej dokončím.
Mám ale POCIT že to bude ONO.
Ano POCIT to je jediné vodítko malíře. Znalost techniky malování nám dává
schopnost kopírovat ať už skutečnost, vlastní
představy nebo jiného malíře, ale POCIT - intuice
je jediný, skutečný i když velmi abstraktní, kompas na CESTĚ
OBRAZU.
Je možné, ba
pravděpodobné, že mnozí budou tuto CESTU OBRAZU považovat za plýtvání
barev,
nebo zničení prvního, případně druhého nadějného obrazu vytvořením té
nejhorší varianty.
...a je i docela možné,
že budou mít pravdu...
...ale kdyby šlo jednoznačně určit, který obraz je lepší, malovali by obrazy
stroje ne malíři.
Pierre Asier
obrazy do bytu, moderní obrazy, olejomalby, obrazy na plátně, galerie obrazů, obrazy na plátně,