Kapitola 19.VLASTENECTVÍ

Mého hosta zaujala jedna kniha. Staré vydání Jiráskových Psohlavců, které je klenotem mé knihovny. Vzal si ho do chapadel a ohmatával.
„Opatrně příteli, je to velká vzácnost. Ruční práce, vazba v kůži.“ Zjevně se polekal.
„V kůži z živého tvora?“
„Jistě. Vzácné knihy se vázaly v kůži. Tohle je kniha velkého spisovatele, vlastence.“
„Vlastenec chodí v kůži cizího člověka?“
„Ale ne člověčí kůži. Ve zvířecí kůži.“
„Tak vlastenec chodí ve zvířecí kůži, protože se bojí o tu svojí.“
„Co to pleteš. Vlastenec nikde nechodí. Sedí doma a píše. To jsou jeho myšlenky, které jsou zabaleny v té kůži… zvířecí kůži.“
„Tak vlastenci si vypůjčují zvířecí kůže pro své myšlenky.“
„Nevypůjčují. Vypůjčit si můžeš něco, co se dá vrátit, tohle už nevrátíš. Zvíře se zabije
a stáhne z kůže…“
„On zabil zvíře, aby do jeho kůže zabalil své myšlenky? A v čem jsou potom myšlenky toho zvířete?“
„Zvíře nemá takové myšlenky, aby se daly jako kniha zavázat do kůže.“
„Kdyby zvíře mělo myšlenky jako vlastenec, nosilo by je v kůži vlastence?“ Otřásl jsem se tak morbidní představou.
„Zvíře je na nižším stupni vývoje. Jeho myšlenky si nezaslouží vázat v kůži.“
„Vlastenec rozhodl, že zvíře nemá myšlenky, ale má kůži vhodnou pro jeho myšlenky. Proč vůbec nenosí vlastenec své myšlenky ve svojí vlastní kůži, ale
v kůži zvířete? Je snad kůže jelena lepší jen proto, že je na rozdíl od myšlenek zvířete vidět?“
Hodil jsem ručník do ringu. S vlastencem to vypadá v našem rozhovoru bledě. Možná pro to, že s touto „ctností“ mám sám trochu problém.