Kapitola 2 DÁREK

povídka - KRÁMEK PANA VALENTÝNA
Naproti oknu pracovny mého staropražského bytu býval obchůdek s luxusním dámským prádlem. Jmenoval se VALENTÝN.
Maličký, decentní, ukrytý před očima města, stejně jako jeho zboží. Hodnota jen pro zasvěcené. Luxus obchůdku stál a padal
na prodavači. Nevím, jak se jmenoval, pro mě to byl prostě pan Valentýn. Byl ve středním věku. Urostlý, štíhlý, jakoby každý den od holiče, voněl až do prvního patra k mému oknu. Velmi decentně ovšem. Každou nití svého perfektního oděvu jako by říkal:
„Vás bych si, madam, jinak ani obsloužit nedovolil“. Svou práci bezesporu miloval. Nevím, jestli psal svým zákaznicím návštěvy jako u zubaře, ale nikdy jsem si nevšiml, že by obsluhoval víc než jednu. Té se ale věnoval jako by byla královna, a to včetně doprovodu na chodník, poklony a políbení ruky. Dveře toho krámku si podávaly ženy nejrůznějšího věku a druhu. Štíhlé i baculky. Beznadějné ošklivky i modelky z reklamy. Nikdy jsem pochopitelně v krámku nebyl, ale představoval jsem si, jak vypráví
o prádélku s obdivem kunsthistorika v Louveru. Jak se dámám zrychluj tep, když pěstěným ukazováčkem kreslí na figurínu jemné nuance střihů. Jak hladí lesklý satén
a chválí vzor krajek, jak zdůrazňuje kouzlo hedvábí a dává přivonět k přírodní bavlně, jak vysvětluje význam tvaru kostic a složitost vycpávek, jak předvádí snadné zapínání
a nakonec….nepochybně, jak zkušeným okem hodnotí, jak prádélko padne.
„….madam, podle vás tesal Michelangelo Venuši (co na tom, že to byl někdo jiný). Madam, vy si zasloužíte víc, než je běžná konfekce. Madam, na vaše tělo bych si dovolil dát pouze šperk. Mám tu pro vás poslední model z pařížské kolekce……“
Každé se věnoval se stejnou pozorností a každé k onomu kousku kraječky v lesklé taštičce prodal i pořádný kus sebevědomí a pocitu hrdosti na své ženské tvary.

Dnes je místo krámku bar, jako ostatně ze všech obchůdků v naší ulici, a talentovaný prodavač? Kde je mu konec.